Pohled do zákulisí úspěchu.

Jan Foll

Režisér a producent FERO FENIČ zosobňuje spojení vnímavého umělce a obratného manažera. V jeho společnosti FEBIO vzniklo 15 cyklů (např. Gen a Genus, Česká soda, Jak se žije..., Cestománie a jiné. Naposled České milování) tvořící unikátní zprávu o českém národě. Ve Febiu vznikl také mezinárodní filmový festival Febiofest, který v příštím roce proběhne už po osmnácté.

Společnost Febio jste založil koncem roku 1991. Co bylo hlavním impulsem jejího vzniku?

Po listopadu 1989 jsem se cítil dost dezorientovaný. Nevěděl jsem, jak a o čem bych měl točit. Pak jsem zjistil, že z kin se vytrácejí dokumenty a v televizi převládá zpravodajství a publicistika. Zdálo se mi, že nastal čas založit tvůrčí dílnu, která by se ty ohromně dramatické společenské proměny pokusila reflektovat a kde by se autoři necítili svázaní tvorbou na objednávku. Mluvil jsem o tom s mnoha kolegy, ale ti většinou jenom naříkali na nedostatek peněz. Tak jsem se podle svého celoživotního kréda 'Co si neuděláš sám, to nebude' rozhodl, že to zkusím...

Kdo byl u zrodu Febia s vámi?

Jeden kamarád, kterého jsem znal z dob svého průvodcování, mi poskytl místnost, kde měla jeho cestovka nepoužívané skladiště. Se svým nápadem jsem pak oslovil dramaturgyni Alenu Hynkovou, která tehdy pracovala v Československé televizi, kam se vrátila po polistopadových rehabilitacích. Televizní moloch ji však mezitím znechutil a ona se rozhodla odejít. Seděli jsme v tom kamrlíku, já jí povídal o svých plánech a ona mě mlčky poslouchala. A najednou vzala hadr a začala mýt okno. V tu chvíli jsem pochopil, že jde do toho se mnou a že Febio je založené. V prvních fázích mi pomohla také dnešní šéfproducentka České televize Alena Müllerová, která tehdy působila v Krátkém filmu. Projevila zájem o náš první cyklus Oko, který se zprvu vysílal jako součást jejich pořadu Kanafas uváděného na tehdejším programu OK 3.

Při natáčení Oka jste sobě i ostatním autorům stanovil jednu zásadní podmínku - ty fejetony nesměly obsahovat vysvětlující komentář. Co vás k tomu vedlo?

Cítil jsem, že diváci jsou unaveni poučováním, které bylo typické pro totalitní propagandu. Kromě toho začala všude vládnout neskutečná ukecanost. Proto jsem si řekl, že Oko by mělo vypovídat pouze obrazem a autentickým zvukem a nemělo by divákům vnucovat žádný postoj. Což si o dobrých dokumentech myslím dodnes...

Vy sám jste kdysi vyvolal velké emoce, když jste v pořadu OKO zachytil matku Vladimíra Mečiara.. Jak vznikl dokument Nejkrásnější den Anny Mečiarové?

Z Mečiarova boxerského postoje jsem od začátku cítil cosi nebezpečně destruktivního. Nejdřív jsem se pokoušel kontaktovat přímo jeho, ale on nereagoval. Tak mě napadlo prozkoumat, odkud vyšel. Rozjel jsem se nazdařbůh do vsi poblíž Žiaru nad Hronom a spoléhal se na to, že při hledání paní Mečiarové mi pomůže můj venkovský původ. Což se stoprocentně potvrdilo i při jednání s ní samotnou. Mluvil jsem s ní na rovinu, nic jsem nezatajoval, objevili jsme dokonce jakési společné známé, protože ona také pochází z východního Slovenska. Měla ke mně důvěru a já si dával velký pozor, abych ji v tom filmu nezneužil, což se samozřejmě dalo udělat velmi snadno.Ona už nežije, ale někteří Slováci mi to dodnes nedokážou zapomenout.

Vraťme se k vaší firmě. Jak komunikujete se svými podřízenými?

Nepamatuji si, že bych se za existenci Febia s někým vážněji přímo pohádal nebo na někoho křičel. Předpokládám totiž, že všichni u mě pracují z vlastní vůle. Očekávám, že to, co od nich chci, udělají co nejlíp. Když se to někomu občas nepodaří, věřím, že to nebylo z jeho nezodpovědností, ale že to opravdu nešlo. Nemám rád kolem sebe napětí, protože jakákoli nervozita se okamžitě přenáší i na mě. Ke své práci potřebuji klid a jasnou hlavu. Přesto jsme si se dvěma tvůrci neporozuměli. Mrzí mně to, ale za dobu osmnácti let a více než 160-ti režisérů, to nevypadá úplně na moji vinu....

Jak jednáte s autory, pokud se vám něco nezdá v jejich filmech?

Všechny cykly, které ve Febiu vznikly pro televize, jsem osobně inicioval a k většině z nich jsem natočil pilotní díly. S výjimkou České sody, které jsem spoluautorem a natočil její znělku, její konkrétní náplň se však rodila většinou kolektivně. Proto jsem se vždy cítil spoluzodpovědný i za jednotlivá pokračování našich pořadů a každý viděl ještě před jeho definitivním dokončením. Pokud jsem o něčem pochyboval, nesnažil jsem se vystupovat jako cenzor, ale spíš jako divák, kterému by se něco mohlo zdát třeba nezrozumitelné. V takovém případě jsme se pokoušel dotyčného autora přesvědčit, aby svou práci vylepšil. A občas - stávalo se to ale naštěstí zřídka - při tom s údivem jsem zjistil, že mu na jeho vlastním filmu záleží méně než mně.

Co nedokážete odpustit?

Odpustit snad dokážu všechno. Jeden známý český režisér, který mě ještě v osmaosmdesátém označil za exponenta protisocialistických postojů, mě po svém odchodu z politiky požádal o práci. Prožíval jsem tehdy dilema, zda jej akceptovat nebo odmítnout. Alena Hynková - o níž už byla řeč - mi radila, abych se zachoval velkoryse. Já ji poslechl a on pak ve Febiu natočil jeden z Genů. Pomohlo to i mně samotnému. Přesvědčil jsem se, že nad sebevětší křivdu se vyplácí povznést. Existují samozřejmě situace, které mě mrzí a s nimiž se těžko smiřuju. Dotkne se mě, když někdo zneužije mé důvěry. Což se bohužel občas stává, protože jsem extrovert a pořád se rozhoduji spíš srdcem než chladnou hlavou...

Existuje ve vaší minulosti něco, čeho byste dnes litoval?

Lituju především toho, co jsem do svých čtyřiceti let nestihl, protože to minulý režim znemožňoval. Závidím dnešním mladým lidem, že můžou cestovat, studovat v cizině a realizovat se, jak chtějí. Zároveň si ale uvědomuju, že některé generace dopadly ještě mnohem hůř. Některé se svobody a demokracie nedočkaly vůbec... Mně bylo dopřáno vyzkoušet si po čtyřicítce, co dokážu, a poznat také hodnotu peněz, kterými jsem předtím dost pohrdal. Ačkoli pro mně neznamenají to hlavní, dneska mám to štěstí, že jsem úplně nezávislý a dělám jen to, co mě baví.

Režisér, scénarista a producent FERO FENIČ (nar. 1951) pochází z dědiny Nižná Šebastová na východním Slovensku. Po maturitě studoval žurnalistiku na bratislavské univerzitě, v sedmdesátých letech absolvoval pražskou FAMU. Už tehdy zaujal svými osobitými dokumenty, talent pro rozporuplné vidění světa potvrdil i ve své celovečerní prvotině Džusový román (1984) - příběhu o ztrátě iluzí mladé venkovské dělnice. K vrcholům Feničovy dokumentaristické tvorby patří trezorovaný Tam a zpět (1980) o slovenských gastarbeiterech v dobách socializmu (oceněný až v roce 1990 jako nejlepší dokument let 1969-89) ) a svědectví Vlak do dospělosti (1989) o bezútěšném putování branců do vojenské služby. Těsně po listopadu 1989 dokončil svůj druhý snímek Zvláštní bytosti (1990), komponovaný jako přízračná obžaloba funkcionářů i jejich totalitních sluhů. Ve společnosti FEBIO poskytl práci desítkám českých a slovenských filmařů. Na sklonku roku 1993 poprvé uspořádal MFF Febiofest, který se s přibývajícími ročníky zpestřoval a rozšiřoval. Dnes je jednou z největších filmových akcí v naši zemi.